Stejskal: Boj s dezinformacemi je úkolem médií, ne státu | 18.01.2024

18.01.2024

Někdejší zahraniční zpravodaj ČTK v Kábulu, Moskvě a New Yorku, později vedoucí zahraniční redakce v Praze, zástupce šéfredaktora a bývalý šéf multimédií ČTK Jan Stejskal vydal v nakladatelství Karolinum novou publikaci s názvem Udržitelné zpravodajství. Shrnuje v ní všechny své zkušenosti, které nasbíral za 45 let práce v národní zpravodajské agentuře. Proč knihu napsal a komu je určená? Jakým výzvám čelí současné zpravodajství a jaké je postavení novináře v éře sociálních sítí a digitalizace? A jak posilovat důvěru lidí v média? Jana Stejskala zpovídal student žurnalistiky FSV UK Jakub Hříbek.

Proč jste použil v názvu své nové publikace Udržitelné zpravodajství módní slovíčko "udržitelné"? To si v dnešní době spojujeme hlavně s debatami o green dealu, ekologii, změně klimatu. Tak proč právě Udržitelné zpravodajství?

Musím se přiznat, že slovo udržitelnost jsem trošku znásilnil, protože je to slovo módní. Udržitelné je v naší době leccos a skutečnost, že za sotva udržitelné považuji i férové zpravodajství, možná leckoho překvapí. V době sociálních sítí, v době masivních dezinformací, v době, kdy se zpravodajství používá jako válečná zbraň, je zpravodajství málo udržitelné a právě z těch důvodů jsem se pokusil zmapovat příčiny a metody, jak by zpravodajství mělo vypadat, aby plnilo svojí nejzákladnější funkci. To znamená pravdivě a objektivně informovat.

Když mluvíte o velkých výzvách, kterým čelilo zpravodajství i v minulosti, myslíte si, že dnes jsou ty výzvy ještě náročnější? Že udržitelnost je tedy ještě více ohrožena?

Zpravodajství bylo ohroženo vždycky od samého prvopočátku. Nemyslím si, že by v dnešní době, i když to tak možná opticky vypadá, bylo zpravodajství více ohroženo než dříve. Hovoříme-li o poměrech, které panují nebo panovaly v naší zemi. Pokud si připomeneme dobu totalitní, tak tam se jistě všichni shodneme na tom, že pravdivé a férové zpravodajství bylo ohroženo ve svých samotných základech. To stejné platí i o období nacistické okupace. O cenzuře za první republiky bychom mohli také dlouho hovořit. A tak bychom mohli do minulosti pokračovat dál a dál. Ozývají se, pravda, hlasy, že v době globální komunikace jsou základní funkce zpravodajství ohroženy více než dříve. Ale faktem zůstává, že samotná podstata zpráv - bez ohledu na technická pojítka, jimiž se šíří, že ta samotná podstata zůstává pořád stejná.

Říkáte, že zpravodajství je ohroženo permanentně. Jak se mu daří čelit tomu ohrožení?

Velmi obtížně, protože podíváme-li se na zpravodajský terén dnešních dnů, tak o objektivní zpravodajství vlastně nikdo nestojí. Sociální sítě, které jsou masově rozšířeny, obsahují obrovskou masu dezinformací nebo pokřivených informací šířených bezděčně nebo záměrně. Náklady denního tisku strmě klesají a elektronická média zásobují své konzumenty většinou hlavně zábavou, aby udržely jejich pozornost. To jsou podle mého názoru hlavní ohrožení zpravodajství. Pokud ovšem nebereme v úvahu hrozby politické. Jakkoliv se to může ve svobodné demokratické zemi zdát nepravděpodobné, jsou tyto hrozby aktuální i v naší dnešní době.

Co vás přivedlo k tomu knihu napsat?

Pokud to mám říci v nadsázce, tak kniha vznikala 18 let. Její první verze vznikla někdy v roce 2004 a měla sloužit jako zamyšlení nad agenturním zpravodajstvím. V té době už byla ČTK etablovanou institucí v republice i v Evropě a na první pohled nebylo nutné dále kultivovat její kvality a zamýšlet se nad tím, co má zpravodajství v dané době splňovat. Nicméně zpravodajství je ohroženo permanentně a vznikla podle mého názoru nutnost se na jeho kořeny, na jeho podstatu, na jeho vyhlídku podívat podrobněji. Spousta lidí je přesvědčena o tom, že napsat zprávu je to nejjednodušší, co může novinář dělat. Já si myslím pravý opak, protože na zpravodajství jsou postaveny všechny ostatní žánry a s nepravdou obsaženou ve zpravodajství trpí i pravda v žánrech, které budují právě na zpravodajství. Takže to byl ten důvod, proč vznikla myšlenka knihu napsat.

Od té doby jsem se k textu několikrát vracel. Původně byl text čtyřnásobný ve srovnání s tím, co vyšlo nyní. Upravoval jsem ho většinou takovou cenzurou proškrtávání a výsledný tvar nakonec spatřil světlo světa nyní, kdy jsem se odhodlal nabídnout knihu ke zveřejnění.

Prý vám poznámky k textu dělal i bývalý generální ředitel ČTK Jiří Majstr. Jaký byl jeho pohled? Shodovali jste se ve vašich tezích o zpravodajství, případně jak moc jste se lišili?

Text jsem stydlivě konzultoval s redakčním vedením agentury, to znamená s tehdejším šéfredaktorem a Jirkou Majstrem, který byl mým nejbližším kolegou. Jejich prvotní ohlas byl velmi kritický. To byl taky důvod, proč jsem první verzi knihy odložil a vrátil jsem se k ní až po několika letech. Můj pohled nebyl v těch nejdůležitějších směrech kompatibilní s jejich názory. Možná jim připadal příliš nekompromisní, možná příliš konzervativní. Paradoxní ovšem je, že později mě Jiří Majstr, už ve funkci generálního ředitele, sám oslovil, abych tu knihu dopracoval tak, aby mohla vyjít.

Komu je publikace určena? Určitě v první řadě novinářům a tvůrcům zpravodajství, ale myslíte, že i veřejnost si z ní může něco vzít? Může třeba zjistit pravdu o tom, jak se zpravodajství vytváří, jak funguje?

S Fakultou sociálních věd spolupracuji už přes 20 let, takže je nasnadě, že text byl určen většinou novinářské veřejnosti. Nemůžu říct, že bych v původní verzi tvořil text jako učebnici. Původně to měl být spíše soubor esejů a zamyšlení nad tím, jak zpravodajství vypadá, čím trpí a jak by mělo vypadat. Když jsem knihu poslal recenzentům a do nakladatelství, tak mě při tvorbě konečného textu dost silně tlačili k tomu, aby byla kniha více pedagogická, aby více vedla čtenáře k tomu, jak má zpravodajství vypadat. Na jejich radu jsem včlenil kapitoly, které jsou vyloženě studijní.

Ve dvaceti kapitolách přinášíte různé pohledy na zpravodajství. Myslíte, že je možné zpravodajství popsat ve svém celku?

A to si vezměte, že kniha měla původně kapitol 40! Já jsem polovinu skutečně vyškrtal. Mimo jiné i proto, že doba se vyvíjí, zpravodajství s ní a postupem času některé kapitoly pozbyly důležitosti.

Zpravodajství ve své absolutní podobě se popsat nedá. Existuje spousta definic, které ovšem neudrží kontakt s realitou. Zpravodajský terén se vyvíjí velmi dramaticky a velmi prudce a ne vždy ku prospěchu věci. Pokud si vezmeme například definici objektivity, což by vlastně měl být úhelný kámen celého zpravodajství, tak ta ve své neprůstřelné podobě prostě neexistuje. Lidé se shodnou na tom, že objektivita je něco, čemu se zpravodajství usilovně přibližuje, ale nikdy absolutní objektivity nedosáhne. Prostě proto, že zpravodajství tvoří člověk, což je tvor omylný, tvor, který se na okolní svět dívá pokaždé jinak a pohledy na tutéž věc mohou být z různých úhlů různé. To je i jeden z důvodů, proč se zpravodajství přesně popsat nedá a z mého pohledu i důvod toho, že jsem se s tím tématem vlastně skoro 20 let pral.

Zmínil jste, že s FSV spolupracujete řadu let. Myslíte, že je důležité předávat vědomosti a vaše obrovské zkušenosti začínajícím novinářům? Je to ta nejlepší cesta, jak udržet kvalitu zpravodajství, která tady je?

K tomu vám řeknu dvě věci. Za prvé: obávám se, že na našich vysokých školách s novinářským zaměřením se zpravodajství věnuje velmi málo pozornosti. Nevím, proč tomu tak je. Možná proto, že si lidé myslí, že to je žánr tak triviální, že není vhodné se mu na vysokoškolské úrovni věnovat. Za druhé: spousta zkušeností a pravd, které člověk postupem času prací ve zpravodajství nabývá, je nepřenositelná. Člověk se k nim propracovává velmi těžko prostřednictvím řady omylů, kolikrát velmi drsných. Konečné, dokonalé podoby zpravodajství stejně nikdy nedosáhne.

Přesto si myslím, že je užitečné s mladými novináři o zpravodajství hovořit. Přinejmenším proto, abychom je upozornili na nástrahy, kterým mohou velmi snadno podlehnout, aby prokoukli pasti, které zpravodajství do cesty klade okolní svět, především politika, ale i obchod, reklama, autocenzura. Přesvědčit je o tom, že zpravodajství má stránku nejen redakční, ale i jazykovou, stránku technickou, právní a obchodní. To jsou obrovské okruhy témat, které stojí za zpracování ve vztahu ke zpravodajství a jemuž se vědecká veřejnost věnuje velmi málo.

Mezi mediálními profesionály probíhá diskuze, jestli je pro novináře nutné studovat žurnalistiku. Jaký je váš pohled?

Mnozí jsou přesvědčeni o tom, že nejlepší školou pro novináře je praxe. Já tuhle tezi zpochybňovat nebudu, protože praxe je opravdu mimořádně důležitá a jsou věci, které se člověk ve škole nenaučí. To platí pro řadu oborů, nejen pro novinářství.

Já se ale obávám, že si lidé myslí, že ne žurnalistika, ale zpravodajství na vysokou školu nepatří. Žurnalistika se učí na mnoha vysokých školách, na mnohých velmi kvalitně a velmi úspěšně. Ale právě zpravodajství se věnuje poměrně malá pozornost, i když je to ke škodě zpravodajství a i když tohle všechno se paradoxně odehrává v době, kdy na zpravodajství všichni nadávají, jak je nekvalitní. Nadávají na něj konzumenti, nadávají na něj objekty, zpravodajství - politici, ale nikdo si zřejmě neuvědomuje, že zpravodajství, stejně jako jakémukoli jinému žánru, je třeba se usilovně učit.

A abych odpověděl na vaši otázku: Ano, já si myslím, že jakkoli je praxe ve zpravodajství veledůležitá, tak bez teoretického fundamentu se člověk úspěšným zpravodajem stát nemůže.

Jak se zpravodajství změnilo od doby, kdy vy jste v ČTK začínal?

Změnilo a nezměnilo. Změnilo se úžasně ve své technické podstatě, pochopitelně. Já když jsem se ve zpravodajství začal pohybovat, tak se za nejvyšší výkvět technického pokroku považovaly dálnopisy s děrovanými páskami. A podívejte se, jak se zpracovává zpravodajství dnes. Zpravodajství se mění obchodně. Obchodní modely zpravodajství se změnily vlastně velmi dramaticky. Změnil se do jisté míry i právní pohled na zpravodajství.

Ale co se nezměnilo a co se podle mého názoru nikdy nezmění, to jsou ty základní pravdy, na kterých zpravodajství stojí. A sice, že člověk, který se zpravodajství věnuje, musí být natolik odolný vůči vnějším vlivům, aby si zachoval vlastní pohled. A aby získal přesvědčení, že jeho pohled je objektivní a správný, což bez teoretického základu dost dobře není možné. Aby měl člověk štěstí na nadřízené, kteří ho povedou při tvorbě zpravodajství správným směrem. A aby se například včas a po zralé úvaze rozhodl, jestli bude pracovat ve zpravodajství komerčním anebo veřejnoprávním.

Důvěra v média v Česku dlouhodobě klesá. Jsme na historickém minimu. Akademik a moderátor Václav Moravec hovoří dokonce o společnosti nedůvěry. Souhlasíte s ním?

S Václavem nesouhlasím. Když se podíváte na průzkumy veřejného mínění, tak i přes kritiku zpravodajství a novinařiny, nevyznívají, zvláště pro veřejnoprávní média, úplně špatně. To znamená, že lidé zpravodajství důvěřují. Mám-li to říct přímočaře, tak žurnalistika a především zpravodajství je odsouzeno k tomu, aby mu lidé věřili. Protože lidé nemají možnost sami si ověřit veškeré informace, které po světě běhají, a jsou tím pádem odkázáni na kvalitu zpravodajské novinařiny.

Společnost nedůvěry je nadsazený pojem. Nedůvěra v dnešním světě dezinformací je jistě vysoká, klade vysoké nároky na mediální zdatnost konzumentů zpravodajství a klade i vysoké nároky na novináře. Podle mého názoru není úkolem státu bojovat s dezinformacemi. V mnoha případech také stát v boji s dezinformacemi selhal. Prostě stát to neumí. Nemá na to lidi, nemá na to znalosti, nemá na to zkušenosti, nemá na to prostředky a podle mého názoru na to nemá ani právo. Úkoly státu, státních organizací jsou úplně jiné. Boj s dezinformacemi je ryzím úkolem médií.

Média jsou jediná schopna se tohoto úkolu zhostit. Pokud se o to pokouší kdokoliv jiný, samozřejmě většinou s dobrou vůlí, tak to může skončit karambolem. Hlavním problémem je určit, co je vlastně dezinformace. A v tom dodneška není úplně jasno. A já jsem přesvědčen o tom, že právě zpravodajství má největší šanci se odpovědi na tuto otázku zhostit. Protože dezinformace, když se na to podíváte ze zpravodajského hlediska, není vlastně nic jiného než zpravodajská událost. A z hlediska novináře je důležité posoudit, jaký dopad ta informace na veřejnost má. Pokud má dopad malý, tak se jí novinář nevěnuje. Okřídlená věta mezi novináři "chcípl pes", "není do čeho píchnout", není o čem psát. Pokud ovšem ta dezinformace je takového rázu, že razantně ovlivňuje veřejného mínění, nebo může, nedej bůh, ovlivnit chod státu nebo bezpečnost státu, pak se ptám, čí je to úkol tuto dezinformaci odhalit, uvést na pravou míru a seznámit veřejnost se skutečným stavem věcí. Podle mého názoru je to výhradně úkolem zpravodajství.

Co mohou média dělat, aby posílila důvěryhodnost ve svou práci? V to, že pracují podle určitých pravidel, etických kodexů a podobně.

Nic míň a nic víc než odpovědně se věnovat své práci. Vlastně to, co novináři dělali vždycky, bez ohledu na stav společnosti a stav techniky. To nejcennější, co novinář má, je důvěryhodnost. A na té je třeba usilovně a trpělivě dennodenně pracovat. A novinář nemá jiné prostředky než zase zpravodajství, aby tu důvěryhodnost nějakým způsobem posiloval. A není přitom ani tak důležité, v jakém médiu novinář pracuje. Já si například nemyslím, že veřejnoprávní zpravodajství by mělo být nebo je něco lepšího než zpravodajství komerčních médií. To si myslím, že prostě není pravda. V komerčních médiích mohou pracovat a jsem si jist, že pracují stejně kvalitní novináři jako v médiích veřejnoprávních. A že jim stejně záleží na důvěryhodnosti jak v komerčních, tak ve veřejnoprávních médiích. Může vzniknout otázka, do jaké míry jsou komerční média vystavena tlaku majitelů. Ale zase na druhé straně se můžeme ptát, do jaké míry jsou veřejnoprávní média v oblasti zpravodajství vystavena tlaku politiků, kteří - nedělejme si žádné iluze - veřejnoprávní zpravodajství prostřednictvím mediálních rad přímo ovlivňují.

Je to podle vás správně?

Není. Já jsem dlouhodobým odpůrcem veřejnoprávnosti ve zpravodajství. Abych to uvedl na pravou míru. Veřejnoprávní jako institut je určitě nesmírně užitečná. Spousta veřejnoprávních médií, tedy v Evropě, u nás hlavně televize, ale i Český rozhlas se věnuje oblastem mimo zpravodajství, které jsou z pohledu veřejnoprávnosti mimořádně cenné a které nikdo jiný než ona je dělat prostě nebude. Obsluhovat potřeby menšin, starat se o kulturu v celém jejím rozsahu, v celém jejím spektru. To prostě je ryzí, veřejnoprávnost tak, jak má být. Pokud jde ale o zpravodajství, tam narážíme na jeden obrovský problém. Zpravodajství veřejnoprávních médií je vystaveno kontrole veřejnosti prostřednictvím mediálních rad. Pokud se podíváme na způsob, jakým jsou mediální rady vytvářeny, a ta poslední úprava se Senátem na to nemá vůbec žádný vliv, tak zjistíme, že mediální rady jsou vlastně znásilněním zastupitelské demokracie, protože se tváří jako garant pravdy, objektivity zpravodajství, vyváženosti zpravodajství a přitom jsou vytvářeny a delegován na politické bázi. Možná vám to přímo do mikrofonu neřeknou, ale všichni novináři vědí, že mediální rady se vytvářejí v prostředí obrovských politických tlaků, a to prostě v činnosti těch mediálních rad nemůže být nevidět. Další otázka je, že úkolem zpravodajství, ať už komerčního nebo veřejnoprávního, je kontrolovat politickou scénu. A pokud jí kontrolujete pod dohledem mediálních rad, tak se dostáváte do absurdního střetu zájmů, který prostě ve zpravodajství nemá co dělat.

Jak by tedy měla být veřejnoprávní média kontrolována, aby neexistovaly politické tlaky?

To je otázka, na kterou neexistuje odpověď. Zabývají se jí týmy mediálních expertů a optimální model se podle mého názoru zatím najít nepodařilo, pokud se to vůbec někdy podaří. Pokud jde o tiskové agentury, což je problematika, která je mi nejbližší, tak já jsem byl dlouho zastáncem družstevní formy tiskových agentur. Jinými slovy modelu, v němž vlastníky tiskové agentury jsou její klienti, mediální klienti. To je model, který je rozšířen zejména v severozápadní Evropě, v Británii, v Německu, v Rakousku, v zemích Beneluxu, ve Skandinávii.

Postupem času se ale začalo ukazovat, že komerční média jako klienti agentury nemají o vlastnictví agentury příliš velký zájem. A hlavně na to nemají peníze, protože chudnou. Mediální trh se smrskl u nás na polovinu, mám na mysli klasická tištěná média, a prostředky na udržování tiskové agentury jsou vysoké. Takže já jsem postupně dospěl k názoru a je to také obsaženo v mé poslední knize, že ideální stav tiskové agentury jako instituce, kterou nevlastní nikdo, protože kdokoliv by jí vlastnil, tak by měl tendenci jí ovlivňovat, že ideální stav neexistuje. A v našich podmínkách, v podmínkách naší doby a podoby našeho mediálního prostředí je optimální model agentury státní. Takové, která je financována státem, který se dobrovolně zřekne jakéhokoliv vlivu na chod agentury. Což je možná utopické, protože si nejsem jistý, jestli je politická scéna schopna se zříci lákavého vlivu na média, který by jim zprostředkovala financováním veřejnoprávního zpravodajství. Ale pokud by se tak stalo - a příklady existují, tak by agentura mohla fungovat skutečně ve svobodném prostředí.

Řeknu vám to na příkladu, který je na první pohled z úplně jiného světa. Zprávy o počasí jsou v řadě zemí financovány státem. U nás také. Ve Spojených státech je meteorologická služba financovaná státem a je dostupná absolutně komukoliv. Výstupy meteorologů jsou veřejné. Nikoho ani nenapadne meteozpravodajství nějakým způsobem ovlivňovat, přestože je to stát, který ho financuje a mohl by do meteorologické služby zavolat a objednat si počasí na druhý den. Ale nikdo to prostě nedělá. Až v takovém postavení bude zpravodajství, pak ten model státního vlastnictví agentury bude průchodný.

Myslíte, že by si aktuální politická reprezentace dokázala udržet odstup a nevyvíjet jakýkoli tlak, ať už na Českou tiskovou kancelář nebo Českou televizi a Český rozhlas?

Určitě nedokázala. To je ten smutek, který možná vyzařuje z mých slov, protože model státem financované agentury, tak jak já ho vidím, je v našich nynějších podmínkách a obávám se, že i v podmínkách, které nás v nejbližší době čekají, nedosažitelný. Tak to prostě být nemůže. A proto model veřejnoprávní tiskové agentury, jako například ČTK, je asi v této době z těch dosažitelných nejlepší. Četka má to štěstí, že se mediální rady, alespoň co já pamatuju, vůči agentuře chovaly osvíceně, že jí neškodily, neházely jí klacky pod nohy a snažily se chránit její zájmy a dbát na to, aby agentura plnila svou roli. Ale to může být náhoda. To není fakt, který je zabudován do systému řízení a kontroly agentury. Za rok, za dva to může být úplně naopak. Podívejte se na to, jak politická scéna v Evropě vypadá, jak se režimy mění z demokratických na autoritativní, co se stalo v Polsku, co se stalo v Maďarsku. Žádný stát vůči takovému vývoji není imunní. A pokud by státní agenturu potkalo to, co potkalo státní agenturu v Polsku nebo Maďarsku, tak je to prostě neblahý vývoj, který jednoznačně její produkci ovlivňuje tím nežádoucím směrem.

Zbytek rozhovoru si poslechněte v Četkastu. Dozvíte se, co si Jan Stejskal myslí o vlivu sociálních sítí na zpravodajství a o roli novinářů na sítích, prozradil také, jak se k agenturní novinařině dostal, co ho v ČTK 45 let drželo a proč se z postu jednoho z nejvyšších manažerů agentury vrátil zpátky do newsroomu k redaktorské práci. Poutavě také líčí, jak fungovalo zahraniční zpravodajství v totalitních 70. a 80 letech minulého století nebo jak se změnila agentura po roce 1989. A víte, k čemu využívá Jan Stejskal umělou inteligenci? Mimo jiné k vaření.

Poslouchejte na Spotify, Apple nebo Google podcasts nebo na Podcasty.cz.

Public link

Please use the above public link if you want to share this noodl on another website.